Box camery – první fotoaparáty pro masy
Nalepte na krabičku objektiv, a máte fotoaparát. O moc složitější to opravdu není. Takové jednoduché přístroje se postaraly o rozšíření fotografie mezi širokou veřejnost i o autentickou reportáž z katastrofy Titaniku. Dnes se můžou za pár korun postarat o rozšíření zajímavé sbírky.
Revoluce za dolar
Dnes prostě vyndáme mobil z kapsy, ťukneme na displej a veledílo je hotové. V devatenáctém století však nebyla fotografie zdaleka pro každého. Tehdejší fotografové museli mít vůli k tomu tahat s sebou celou mobilní fotolaboratoř, ochotu riskovat smrt při vyvolávání fotek v parách rtuti a také dost peněz k pořízení velkého a drahého aparátu. To vše se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku, když v osmdesátých letech spatřil světlo světa svitkový film a přesně v roce 1900 první fotoaparát pro masy.
Ten americký zázrak se jmenoval Kodak Brownie a stál na tu dobu neuvěřitelný jeden dolar. Jeho tvůrci ho navíc vymysleli přesně pro „amíky“, kteří by klidně umřeli hlady před konzervou lančmítu, pokud by na ní chyběl nápis „open here“. Zájemce o focení si aparát koupil už se založeným filmem, a když ho „docvakal“ na konec, foťák jen poslal do ústředí Kodaku. Tam mu film vyndali, vyvolali, založili do aparátu nový a všechno poslali poštou zpátky – přesně podle tehdejšího reklamního sloganu „vy stisknete knoflík a my uděláme zbytek“.
Dějiny psané krabičkou
Kodak Brownie zpočátku připomínal krabičku na čaj potaženou kůží s malým objektivem v přední stěně. Proto se jemu i ostatním podobným modelům začalo říkat „box camera“. Ani po konstrukční stránce nebyl o moc složitější. Objektiv měl vsazený napevno, takže nemohl zaostřovat, clona se měnila zasouváním plíšku s různě velkými otvory před objektiv a závěrka disponovala jen jediným přednastaveným expozičním časem.
Na takhle „dřevní“ přístroj však vznikaly snímky, které přepisovaly dějiny nebo vkus. V dubnu roku 1912 se náhodnou fotoreportérkou stala teprve sedmnáctiletá Kanaďanka Bernice Palmerová, a to díky svému novému foťáku Brownie, který dostala k narozeninám jen o čtvrt roku dříve. Plula totiž z New Yorku do Středozemního moře na lodi Carpathia, která čtrnáctého dubna náhle změnila kurs, aby mohla vzít na palubu trosečníky z Titaniku. Bernice díky tomu na film zachytila nejen přeživší, ale i ledovec, který tragédii způsobil.
V padesátých letech už sice byla po ruce hromada mnohem dokonalejších přístrojů, přesto renomovaný britský fotograf Bert Hardy pořídil několik svých ikonických snímků pro časopis Picture Post – včetně dvou tanečnic ze skupiny Tiller Girls sedících na plotě – právě na svůj Brownie. Nádherně tím dokázal pravdivost rčení, že na „velké“ fotky není zapotřebí velký fotoaparát.
Tisíce krabiček
Aparáty typu box camera si díky nízké ceně a jednoduchému ovládání lidé prostě zamilovali. Jen Kodak Brownie se za osmdesát let své výroby dočkal plných 125 typů provedení. Foťáky na stejném principu navíc vznikaly po celém světě a pod nejrůznějšími značkami ze dřeva, kovu, bakelitu i jiných plastů v nejrůznějších barvách a stylech dekoru. Patří mezi ně i takové skvosty jako třeba „chlapecká“ série bakelitových přístrojů Boy od německé značky Bilora nebo přístroj milánské značky Filma, která během své existence stihla vyrobit jediný model fotoaparátu ve dvou velikostech.
Některé box camrery jsou beránky v rouše vlčím, protože tvarem připomínají „plnotučné“ fotoaparáty, po funkční stránce však nenabízejí víc než původní Brownie. Mezi takové převlékače kabátů patří třeba černý švihák Agfa Click nebo milánská kreace Ferrania Eta vyvedená v matném černém kovu.
Celkem tedy existují tisíce fotografujících krabiček a všechny dohromady mají jednu obrovskou výhodu. Ty nejlevnější se dají ve slušném stavu koupit za dvě či tři stovky a málokterá stojí víc než patnáct set nebo dva tisíce korun. Jsou tedy ideální startovní čárou pro sběratele se zájmem o fotografování a volnou vitrínou k tomu.
