Jak Sověti kopírovali německé fotoaparáty Aparát s monogramem zakladatele Gulagů, ukradená německá továrna a možná i okopírovaný foťák z kokpitu – tak vypadaly snahy Sovětů o místo na fotografickém výsluní. Foťák s cejchem krve Sám Stalin ho označil za rytíře revoluce, pro běžné občany Sovětského svazu však byl Felix Edmundovič Dzeržinskij postrachem, ze kterého tuhne krev v žilách. Vlastní spolustraníci mu přezdívali Železný nebo dokonce Krvavý Felix, a to nikoli jen tak bezdůvodně. Založil totiž tajnou policii ČEKY, ze které se po několika transformačních kotrmelcích stala dodnes obávaná KGB. Za jeho šéfování začaly rovněž ve velkém fungovat nelidské „převýchovné“ tábory Gulagy a celkově si jeho revoluční nadšení vyžádalo na půl milionu obětí. Navzdory tomu po něm nesly jména města, ulice, továrny, lokomotivy a dokonce i fotoaparáty. V bývalém východním bloku dodnes proslulá značka FED je ve skutečnosti jeho monogramem. První modely ze třicátých let byly v podstatě identickou kopií německé značky Leica, protože se tehdejší sovětský výrobní program fototechniky limitně blížil k nule. Trochu ironicky se FEDy až do osmdesátých let vyráběly v Sověty těžce zkoušeném a dnes Rusy ostřelovaném ukrajinském Charkově. Reportérův ideál Podle legendy nařídil Stalin stoprocentně okopírovat americké bombardéry B-29, které nešťastnou náhodou zabloudily nad sovětské území. Jeden z pilotů však měl v kokpitu náhodou pověšený německý fotoaparát Leica. Sovětští inženýři moc neřešili, proč tam je. Vůdce nařídil okopírovat všechno, tak to vzali i s foťákem. Leicy se však pod rudou hvězdu dostaly už dřív a byl pro to dobrý důvod. Byly malé, lehké, fotografové u nich mohli měnit objektivy a díky pevné konstrukci se s nimi daly […]
Autoři M F
Nejenom, že máme v přípravě na talentovou zkoušku z fotografie 100% úspěšnost, ale naši studenti už i vystavují. S Jankem jsme se poznali před dvěma roky, když potřeboval pomoci s přípravou na střední školu. Dodnes jsme ve spojení a já se dmu pýchou. Jak se říká, Janek zrychlil z nuly na sto a jeho fotografie byla vystavená na 15. ročníku festivalu Prague Photo v barokním Clam-Gallasově paláci. Janku, moc Ti fandím a držím palce. Jsem rád, že se Ti focení vrylo do srdce stejně jako mně. (c) Janek Bělčík
Rozhovor s Michaelem Foktem nejen o fotografování Prahy, ale také o individuálních fotokurzech pro přílohu City DNES SPECIÁL. Dozvíte se, v jakém ročním období je Praha nejfotogeničtější, zda se cit pro fotografii dá naučit nebo třeba, že focení funguje i jako silná terapie. Vyšlo 20. října 2023.
Box camery – první fotoaparáty pro masy Nalepte na krabičku objektiv, a máte fotoaparát. O moc složitější to opravdu není. Takové jednoduché přístroje se postaraly o rozšíření fotografie mezi širokou veřejnost i o autentickou reportáž z katastrofy Titaniku. Dnes se můžou za pár korun postarat o rozšíření zajímavé sbírky. Revoluce za dolar Dnes prostě vyndáme mobil z kapsy, ťukneme na displej a veledílo je hotové. V devatenáctém století však nebyla fotografie zdaleka pro každého. Tehdejší fotografové museli mít vůli k tomu tahat s sebou celou mobilní fotolaboratoř, ochotu riskovat smrt při vyvolávání fotek v parách rtuti a také dost peněz k pořízení velkého a drahého aparátu. To vše se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku, když v osmdesátých letech spatřil světlo světa svitkový film a přesně v roce 1900 první fotoaparát pro masy. Ten americký zázrak se jmenoval Kodak Brownie a stál na tu dobu neuvěřitelný jeden dolar. Jeho tvůrci ho navíc vymysleli přesně pro „amíky“, kteří by klidně umřeli hlady před konzervou lančmítu, pokud by na ní chyběl nápis „open here“. Zájemce o focení si aparát koupil už se založeným filmem, a když ho „docvakal“ na konec, foťák jen poslal do ústředí Kodaku. Tam mu film vyndali, vyvolali, založili do aparátu nový a všechno poslali poštou zpátky – přesně podle tehdejšího reklamního sloganu „vy stisknete knoflík a my uděláme zbytek“. Dějiny psané krabičkou Kodak Brownie zpočátku připomínal krabičku na čaj potaženou kůží s malým objektivem v přední stěně. Proto se jemu i ostatním podobným modelům začalo říkat „box camera“. Ani po konstrukční stránce nebyl o moc složitější. Objektiv měl vsazený napevno, […]
Kurz fotografování – nádhera malých věcí – 4. díl Mít na makrofotografii zaostřené to, co chcete, je někdy pekelná práce. Právě to je však na celém snažení to krásné, Je třeba pracovat s milimetrovou přesností a pořádně se na to soustředit, což člověka spolehlivě odvede od starostí všedního dne. V posledním díle našeho povídání se podíváme na to, jak to udělat co nejlépe. Jak ostřit u makrofotografie Existuje jedna věc, se kterou se makrofotografové potýkají v podstatě při každém svém snažení, a to je hloubka ostrosti. Je to rozmezí vzdáleností od fotoaparátu, mezi kterými když se fotografovaný objekt nachází, tak bude na fotce zaostřený. Když však bude z této zóny „vyčuhovat“ – ať již směrem k pozadí nebo k fotografovi – bude rozostřený. A teď ta špatná zpráva: ať děláte, co děláte, bude v makrofotografii hloubka ostrosti vždy sotva pár milimetrů. Ani když tedy budete fotit dejme tomu obyčejnou mouchu, která není nijak „tlustá“, nebudete ji mít na snímku celou ostrou ani omylem. Proto fotografové detailů tolik milují všechny ty stativy, makroposuvy a jiná udělátka. Díky nim zaostří přesně na to, na co chtějí. Na rozdíl od jiných fotografických žánrů se v makrofotografii velmi vyplatí rozmyslet si, jak bude fotoaparát (tedy rovina čipu) natočený vůči fotografovanému předmětu. Pokud se třeba snažíte o krásný snímek listu rostliny nebo motýla se složenými křídly, je dobré držet fotoaparát rovnoběžně s rovinou listu či křídel. Tak se vám do těch „proklatých“ dvou či tří milimetrů ostrosti vejde většina jejich plochy. Pokud byste fotili „z úhlu“, protne vám rovina ostrosti nebohý hmyz či list […]
Kurz fotografování – nádhera malých věcí – 3. díl Bez světla by žádná fotografie nebyla a jeho kvalita určuje, jak bude výsledný snímek vyznívat. To, jak je světlo intenzivní a z kterého směru přichází, je v makrofotografii stejně důležité jako při focení běžných věcí. Fotograf, který se snaží zvěčnit nějaký drobný předmět, má co se týče světla jednoho velkého nepřítele – sebe samého a svůj fotoaparát. Pokud se nad něčím sklání a snaží se dostat co nejblíž, je slušná pravděpodobnost, že si začne stínit vlastní hlavou nebo objektivem. V takovém případě má kromě použití umělých světel a blesků zhruba dvě možnosti – buď vyzkoušet focení z jiného úhlu, nebo si na mezikroužek nasadit teleobjektiv. Čím je totiž ohnisková vzdálenost objektivu větší, tím větší je i pracovní vzdálenost při makrofotografii. Teleobjektivy sice nezvládnou vyfotit tak velký detail jako „skla“ s kratší ohniskovou vzdáleností, problém se stíněním však vyřeší snadno a rychle. Také se hodí při focení plachých tvorů, jako jsou vážky či motýli. Světlo v makrofotografii Se světlem se dá v makrofotografii pracovat podobně jako v běžném ateliéru. Často k tomu postačí dvě či tři menší fotografická LED světla na baterie s barevnou teplotou světla kolem 5500 kelvinů, které se obzvláště na čínských e-shopech dají pořídit doslova za pár stovek. S nimi máte přenosný makroateliér v podstatě kompletní. Malý tip – pokud již máte ve výbavě externí blesk, který se nasazuje na fotoaparát, pořiďte mu větší rozptylný box (softbox, difuzér), který se upevňuje na zábleskovou hlavu. Ten zpravidla rozšíří kužel vyzařovaného světla natolik, že zvládnete „zblýsknout“ i předmět, který bude poměrně blízko […]
Kurz fotografování – nádhera malých věcí – 2. díl Málokdo se narodil se stříbrnou lžičkou v puse a kupovat si vybavení za desetitisíce jen kvůli tomu, abyste vyzkoušeli, jestli vás makrofotografie chytne za srdce, je poněkud marnotratné. Naštěstí existuje pár užitečných pomůcek, které vás do makrosvěta dostanou mnohem levněji. Mezizázrak (skoro) za pár šupů Ano, sám moc dobře znám to okřídlené přísloví, že mít či nemít pět tisíc je rozdíl deseti tisíc korun. Přesto není ve světě fotografického vybavení jeden papírový Masaryk zas až tak závratnou sumou, kterou navíc můžete při úspěšném nákupu v bazaru snížit na jednu Emu Destinnovou, případě Emu ve společnosti Františka Palackého, aby jim nebylo o samotě smutno. Tedy na dva až tři tisíce korun, abychom byli přízemně obchodní. A co za ně budete vlastně mít? Inu – sadu tří různě silných mezikroužků. Jsou to „kusy trubky“ bez čoček, zato se správným bajonetem pro váš fotoaparát a přenosem clonových informací. Výrobci třetích stran totiž nabízejí mezikroužky pro všechny běžné značky zrcadlovek či bezzrcadlovek, tak nesáhněte vedle. Tyto součásti vybavení, které se nasazují mezi tělo fotoaparátu a objektiv, naučí i to nejlevnější „setové sklo“, aby se na svět kolem sebe dívalo proklatě zblízka. Tedy zmenší jeho minimální zaostřovací vzdálenost, aby se fotograf mohl dostat ke svému objektu zájmu blízko tak, aby ho měl přes celou fotku a zároveň zaostřený. Čím je mezikroužek silnější, tím větší přiblížení – a tedy zvětšení – umožní. Mezikroužky se navíc dají používat nejen jednotlivě, ale i v kombinaci dvou či rovnou všech tří. Právě proto se […]
Kurz fotografování – nádhera malých věcí – 1. díl Snili jste někdy o tom, že budete fotit divoké tvory v pralese? Tak se do toho můžete hned pustit. Stačí se shýbnout k zemi a otevře se vám netušený svět plný drobných lovců či vychytralé kořisti mezi stébly trávy. Při makrofotografii můžete navíc objevovat netušené krásy předmětů, které máte denně kolem sebe. Makrofotografie – hora krásy přímo u nohou Makrofotografie má jednu obrovskou výhodu. Můžete se jí věnovat prakticky všude. Na vaší zahrádce, v obýváku nebo v dílně je určitě spousta malých věcí, které budou při velkém zvětšení vypadat na fotografiích prostě skvěle. Skoro každý, kdo se pokusí podívat na předměty kolem sebe skrz hledáček fotoaparátu s makro-vybavením, objeví úplně nový fascinující svět. Člověka doslova ohromí, kolika zajímavostí, které má všude kolem sebe, si za celý dosavadní život vůbec nevšiml. Když se řekne makrofotografie, každému se hned vybaví krásné snímky hmyzu a rostlin. Ano, „wildlife photography“ v kapesním měřítku je asi nejčastějším oborem snažení makrofotgrafů, nemusí být však zdaleka jediným. Pro začátečníky navíc může být focení pohybujících se brouků, ploštic, pavouků a jiných neposedných tvorů dost frustrujícím zážitkem. Proto bývá skvělým nápadem zaměřit se nejdřív na něco, co vám neuteče. Už jste vyzkoušeli, jak skvěle vypadají při velkém zvětšení třeba kolečka hodinového strojku, malé součástky na základní desce počítače nebo obyčejné ořezané hroty pastelek? Při makrofotografii také rychle pochopíte, že barva odlupující se z opěrky vaší oblíbené lavičky nebo rez, která vám rozežírá plot či auto, nejsou jen otravné nepříjemnosti, ale také skvělé náměty na focení. Takové scény […]
Rostliny nikam neutečou, je jich všude plno a když kvetou, jsou krásně barevné. Takže se vlastně „fotografují samy“ a je zbytečné se o tom dlouze rozepisovat. Nebo ne? Snímků rozkvetlých tulipánů, slunečnic nebo kopretin je na každém internetovém fóru dvanáct do tuctu, potíž je však v tom, že jsou téměř všechny tuctové. Během individuálního fotokurzu si procvičíme několik triků, jak nechat kvetoucí hvězdy na snímcích doslova zazářit. Fotograf zahradníkem Květiny většinou rostou mezi jinými rostlinami. Na pohled to sice může vypadat hezky, na fotografiích to však většinou dobře nepůsobí. Každý snímek rostlin (pokud to zrovna není detail struktury kůry stromu) by měl mít svůj hlavní motiv a v ideálním případě nic jiného kolem, co by diváka rušilo. Pokud to jinak nejde, musí se fotograf na chvilku proměnit v zahradníka – tedy uklidit kolem svého objektu napadané větvičky, případně vyplít překážející rostliny. Zdravý rozum napoví, že tohle může dělat na louce či zahradě své, nikoli v té botanické. Také byste neměli ničit rostliny zbytečně a obzvláště ne ty chráněné. Letecké záběry rostlin nefungují Většina květin je nižších než průměrný člověk, takže na ně koukáme tak trochu zvrchu. Pokud je však budeme stejným způsobem i fotit, nebude výsledek hezký. Vždy se vyplatí podívat se rostlinám „z očí do očí“. Tedy jít s fotoaparátem hezky dolů. Účastníci mých fotografických kurzů na vlastní kůži zjistí, že údělem dobrého fotografa bývají špinavá kolena nebo dokonce uválené břicho – jsou z toho však zároveň působivé fotografie. Portrét květiny Při fotografování portrétů se fotografové snaží, aby bylo pozadí za modelkou či […]
Český rozhlas Dvojka – Blízká setkání s Terezou Kostkovou Nejhezčí fotky jsem udělal, když jsem to vůbec nečekal, přiznává fotograf a cestovatel Michael Fokt. Při dnešním velmi milém povídání došlo i na individuální fotokurzy a mou pedagogickou činnost. Poslechněte si:
To si dáme za rámeček Zarámování, vyvážení, tvary a rytmy – ne, nejsme někde v umělecké dílně nebo v hodině hudební výchovy. Všechny tyhle věci pořád ještě patří do působnosti kompozice obrazu a pomáhají každému, kdo o to stojí, ozvláštnit jeho fotografie ještě o něco víc. Dobrý obraz dělá také rám Nemám teď na mysli ten, který k vašemu dílu přidají v tiskařském studiu při adjustaci, ale rám, který si do fotografie zakomponujete sami přímo během focení. Vyhledávání rámů, do kterých fotograf umístí hlavní objekt scény, je totiž velmi účinným prvkem kompozice obrazu. Jakmile si fotograf zvykne rámy při své práci vyhledávat, zjistí, že jsou všude kolem nás. Mohou být jak skutečné (otvory oken či dveří, průhledy pod mostními oblouky či mezi předměty), tak méně zjevné (klobouky portrétovaných osob, roztažené deštníky, barevné plochy kolem hlavního motivu, prvky pozadí, světelné efekty a podobně). Lépe než tisíc slov to ukáže pár příkladů: Rámování průhledem z okna, židovský hřbitov na Olivové hoře, Jeruzalém, Izrael. Rámování mostním obloukem, ostrov Krapanj, Chorvatsko. Rámování odrazem v zrcadle, střední Portugalsko. Kombinace vnitřního rámu a rámování popředím – nakupování na nočním trhu, Tchaj-pej, Tchaj-wan. Klobouk jako rám – kreolka, ostrov Réunion, Indický oceán. Hlavní motiv lze zarámovat i za pomoci prací s hloubkou ostrosti záměrným rozostřením některých prvků scény. Portrét orámovaný neostrými listy vinné révy, vinice Šobes, Podyjí, Česká republika. Zarámování rozostřeným pozadím, podobizna Napoleona, Ajaccio, Korsika. Rovnováhu udržovat! Hledání rovnováhy je důležité nejen v životě, ale i ve fotografii. Správně vyvážená kompozice působí esteticky příznivě, záměrné porušení rovnováhy […]
Hlavní motiv by měl hrát prim V minulém díle našeho dovolenkového fotokurzu jsme si vyzkoušeli, jak „naučit“ fotoaparát, aby se na realitu kolem sebe díval z netradičních úhlů. Dnes je na čase dozvědět se, že by téměř každá dobrá fotografie měla mít svůj hlavní motiv – tedy něco, co spolehlivě upoutá divákovou pozornost. A také to, kam hlavní motiv ideálně umístit. Řezati zlato, vyplňovati stříbro Jedna ze základních pouček kompozice obrazu ve fotografii říká, že by měl hlavní motiv scény zabírat většinu obrazového pole. To je však pravdou jen v některých případech. Tvůrčí fotografie není tvorbou podobenek na cestovní pas. Pokud hlavní motiv vyplňuje většinu scény a je umístěný přímo uprostřed, působí výsledek poněkud fádně. Pořád je to však lepší, než kdyby se ztrácel ve změti rušivých objektů, které by do scény neměly patřit. Když se fotografové rozhodují, kam hlavní motiv umístit, vzpomenou si na pravidlo zlatého řezu. Matematici říkají, že zlatý řez vzniká rozdělením úsečky tak, že poměr její větší části k menší je stejný jako poměr celé úsečky k její větší části. Fotografové však dobře vědí, že je mnohem příjemnější něco tvořit než počítat. Dívají se na to tedy z poněkud lidštější stránky. Funguje to asi takhle. Ve fotografii se zlatý řez používá zejména ve formě takzvaného zlatého obdélníku, kde je skrytý v poměru jeho stran. Asi nebude náhodou, že jak kinofilmové políčko, tak čip digitální zrcadlovky má přibližně tvar zlatého obdélníku. Pravidlo zlatého řezu pak dělí jeho strany přibližně na třetiny. Umístění hlavního motivu v místě zlatého řezu, tedy v jedné […]